Byla, nebyla… jedna kniha, ze které se nedalo číst. Ta kniha byla pohádková. Nikoliv proto, že by uměla nějaká kouzla, ale byly v ní napsané pohádky. Král z tého knihy velice rád předčítal svým dvořanům, a proto byla kniha vystavena velkému tlaku při listování i ze strany obecenstva.
Král měl ve zvyku pěkně rukou rozevírat knihu, aby se mu pohodlně četlo. Jelikož šlo ale o lepenou knihu s vazbou V2, nemohlo to dopadnout jinak, než že kniha začala praskat. A co víc – byla slepená klihem, který se začal drobit ven. Postupně vypadávaly stránky jedna za druhou a předčítání
bylo nenávratně ztraceno. Z počátku to ještě šlo, ale když se stránky zpřeházely, tak děj pohádky přestal dávat smysl.
Král zvolal, že je kniha zakletá a že bude potřebovat opravit.
,,Má rozbitý hřbet. Lepidlo se drobí ven. Musíte najít někoho, kdo spravuje hřbety, než si nás ta kniha podrobí!“ rozkázal král.
Přivolaný chiropraktik si s tím nevěděl rady a hrozba trestu na skřipci,
ze kterého měl jako odborník obzvláště strach, ho přiměla nasměrovat krále jinam.
,,Hřety možná napravuji, ale lidské! To se ví, že na knihařské je potřeba lékař přes knihy – knihař!”
Netrpěliví dvořané dožadující se další pohádky jednohlasně souhlasili.
Král významně pokývl.
Králův rádce řekl králi: ,,Je před Vánocemi. Knihařství jsou vytížená a knihaři unavení. Nebudou chtít knihu opravit ani pod výhružkou, že budou o hlavu kratší.”
,,I kdyby by měli být o hlavu i o patu kratší, tahle kniha musí být spravena. Proto, když ji nepřineseš se hřbetem jak se patří, tak na ten svůj dostaneš výprask!” zahřměl král.
Rádce zbledl a pomyslel si, proč mu tolik záleží na nějaké knize pohádek, ale věděl, že vzdor by byl marný. Vzpomněl si, že nedaleko má chýši jedna knihařka a půjde zkusit štěstí tam.
Zabouchal na dveře a když nikdo neotvíral, řekl si, že tam není,
a proto začal spřádat plány útěku do sousedního království.
„Mám tady zvonek přece.” otevřela dveře mladá dívka.
Rádce se trochu zarazil, čekal starou ježibabu, protože o knihařích je známo, že nevylézají ze svých sklepů a jsou bledí jako upíři.
Také ovládají kouzla zlacení a jejich dílna je ještě vybavenější mučírna než tu co má král na svém hradě. S knihaři si prostě není radno zahrávat.
Rádce polkl a zeptal se, jestli neruší.
,,Ne. Co potřebujete?” řekla zdvořile.
Doopravdy si ale řekla v duchu, že ano, samozřejmě že ruší. Copak to jde vyrušovat knihaře ze své mravenčí práce, která vyžaduje soustředění a klid, který panuje třeba na operačním sále? Někdy jde o důležité vteřiny! Ale pravda, kniha na stole neumře. Vlastně úplně normálně počká, až bude mít knihař čas, ale je to prostě něco jako kouzlo, kterému knihař propadne, když se pustí do své práce.
,,Eeh.. potřeboval bych spravit knížku. Je zakletá.”
Ve skutečnosti této větě předcházel monolog nepotřebných informací od počasí po plány na víkend a kdo ví, co ještě než se dostal k jádru věci. Knihařka to vyslechla, ale na small talk s rádcem z hradu nebyla příliš zvědavá, protože věděla, že určitě nepřišel jen tak pro nic za nic. Neměla na tohle náladu, tak ho pobídla, ať se konečně vyjádří.
Rádce vytáhl starou knížku s pohádkami.
Knihařka na ni prohlédla a konstatovala:
,,Není zakletá, ale zaklížená. Teda byla. Klíh už přestal lepit a je jen otázkou času, kdy se rozsype úplně. A opravy běžně nedělám. Nejsem klasické knihařství. Žádné diplomky ani opravy knih!”
,,Ale král…”
,,Král by si měl koupit buďto další knihu nebo pořídit Netflix,
aby nemusel dvořanům předčítat stále dokola jednu a tutéž knihu
do rozpadnutí.”
,,Ano, to připouštím, ale královská pokladna je prázdná a dvořané
jsou konzervativní.”
,,Aha, takže na zaplacení také nemáte.” odtušila.
,,Ukažte, podívám se na tu knihu.” vzala mu jí z rukou.
,,No, není to tak zlé. Neměla by to být náročná oprava. Dobře, opravím to a nebudu za to nic chtít. Zatím. Tuhle laskavost mi jednou vaše království oplatí, až bude třeba.”
Rádci se zdálo, že při posledních slovech se jí v očích zablesklo
a znovu polkl. Ale rozhodl se to ignorovat, protože musel splnit králův úkol. Pro odlehčení situace chtěl začít další small talk, protože byla venku zima a jemu se tam nechtělo. Než se nadechl, knihařka lehce mávla rukou a dveře se otevřely. Místo aby pochopil pobídku k odchodu, řekl si, že to je zvláštní a stejně svůj monolog začal. Knihařce nezbylo nic jiného než si to všechno vyslechnout, protože ačkoliv uměla spoustu kouzel, tak upovídaného člověka přerušit nedokázala.
Když odešel, položila knihu na polici s tím, že ji spraví,
jakmile na to budou vhodné podmínky. Nejednalo se o nic
čarodějného jakože by měl být Měsíc v úplňku a kohout dvakrát
zakokrhá, ale až na ni prostě bude čas.
Jelikož místo kohouta ale dvakrát klepal rádce, který se přišel přeptat, jestli už je kniha spravená, musela ji už raději spravit a to nejen proto, že rádce pořád nechápal, že má místo bouchání zazvonit.
Před Vánocemi se ji podařilo uklidit dílnu a i dokončit zakázky,
takže měla volný prostor na atypické úkoly. Naopak ji přišlo i velmi hezké opravovat knížku s pohádkami před Vánocemi, aby pak během svátků měli dvořané co poslouchat, až budou jíst cukroví, které zapijí vaječným koňakem.
Pohybem ruky vytvořila levitační kouzlo, které nadzvedlo knihu z poličky a poté se za ní vznášela směrem do dílny. Koště, které samo zametalo drobné odřezky papíru, vydávalo jemný smýkavý zvuk. Vše je připraveno a knihařská magie mohla začít.
Kniha se vznášela nad pracovním stolem a postupně se z ní jako pták oddělil přebal knihy s názvem a ilustrací, který odletěl stranou. Odhalil tak červený textilní potah se zlatou ražbou, která vypadala jako podpis. Zvenku vypadala kniha velmi zachovale, takže se problém bude schovávat někde uvnitř. Levá strana desky se otevřela a odhalila bílou předsádku. Ani tam nebyly žádné známky porušení. Postupně listovala dál a bylo vidět, že některé stránky již nedrží na svém místě a ven se drolí žluté kusy lepidla. Až uprostřed knihy se nacházela zkáza, která vše způsobila. Stránky tam byly úplně oddělené od hřbetu.
Knihařka při tom pohledu nesouhlasně zasyčela a přemýšela o tom, jak postupovat. Kniha měla jednoduchou lepenou vazbu V2, která se na knížky, ze kterých se hodně čte, moc nehodí. Na časté královo předčítání by byla vhodnější knížka s šitou vazbou V8.
Hřbet byl slepený klihem, který postupem času ztratil své vlastnosti, popraskal a začal se drolit ven. Už tam nebylo nic, co by drželo strany na svém místě a proto začaly vypadávat.
Knihy s takovou vazbou se nikdy nesmí silou otevírat a rukou vyhlazovat, protože tak se narušuje jejich vazba. S modernějšími čarovnějšími lepidly na umělé bázi tohle už moc nehrozí. Král měl ale starou knihu, která byla slepena lepidlem ze zvířecích kostí, protože lepší lepidla neměli. Knihy, které jsou slepeny klihem, se jednou pravděpodobně opotřebí a bude třeba je opravit. Naproti tomu to jde docela snadno odstranit. To silnější lepidla už odstranit jen tak nepůjde, a to ani silnou magií, ale třeba alespoň vydrží. To ukáže až zub času.
Bylo třeba vnitřní strany oddělit od desek a následně je očistit od klihu a znovu spojit. Někde šel klih oddrolit ze stran. Možná na to existoval i nějaký elixír, ale ten knihařka neznala, jelikož se opravami knih moc nezabývá a rozhodně to ani nemá v budoucnu v úmyslu, protože je to i trochu riskantní, časově náročné a ne moc výdělečné. Dává přednost jiným projektům.
Rozhodla se udělat radikální řez a to doslova. Velice tenkým řezem odřízla
vrstvu zaschlého klihu na řezačce, která byla ostrá jako gilotina. Teď už bylo třeba jen zatížit listy a slepit je k sobě novým lepidlem. Doplnila také nové kapitálky namísto těch starých, které už vypadaly zašle. Jinak knihu nikterak neořezávala, aby vypadala přesně tak, jak je král zvyklý. Nakonec zbývalo jen závěrečné kouzlo, kdy se stránky spojily s deskami jejich opětovným přilepením na předsádkách. A je to.
,,Zas tak nic hrozného to úplně nebylo. I když ne tak docela.“ pomyslela si. Postup musela opakovat dvakrát, protože jí přišlo, že stránky u sebe málo držely a bylo třeba použít více síly. Nebylo to silou, ale špatným směrem vlákna papíru, které bylo obráceně, tak se při nanesení lepidla stránky začaly u hřbetu jemně vlnit. S tím se nedá nic dělat. Drželo to nakonec dobře, tak to snad vydrží nějaké to předčítání.
Jakmile rádce králi knihu přinesl, vypuklo veselí. Král si oddechl, že znudění dvořané budou mít o zábavu postaráno a nebudou tak podráždění. Rádce si oddechl, že nedostane výprask. Ale aby předešel budoucím komplikacím, začal procházel antikvariáty a hledal další knihy, které by mohly mít u dvořanů úspěch. Sám si pak ve své komnatě zařídil Netflix, protože někdy má i člověk toho čtení až až.
A knihařka se rozhlédla po dílně, zhodnotila, že to bylo docela zajímavé. Napadlo ji, že možná si pro sebe občas opraví nějakou knihu, když bude třeba. Poté mávnutím ruky světla v dílně pohasla, koště se opřelo do kouta a za dílnou zavřela dveře. Teď byl čas na Vánoce.
Povídka o zakleté knize mě napadla, když jsem sepisovala, jak jsem postupovala při opravě pohádkové knížky, který si můžete přečíst v předchozím článku. Myslím, že světu chyběla nějaká knihařská pohádka,
tak tady je.
Knihařka 
Komentáře nejsou povoleny.